Eva: Rakovina prsu v těhotenství
Přinášíme vám příběh Evy, které rakovinu prsu zjistili v těhotenství. Dozvíte se, jakým procesem a strachy si prošla, i to, co by si přála jako podporu pro sebe na začátku nemoci.
Možnosti a informace pro ženy
Pro další ženy, které se v této situaci mohou ocitnout, přinášíme nejen tento příběh, ale i přehled možností, které mohou ženy případně využít v případě, že jim je diagnostikována rakovina.
- Rakovina se na kojené dítě nepřenáší mateřským mlékem.
- Pokud má žena s rakovinou podstoupit operaci, není potřeba ukončit kojení před operací. Žena může kojit až do bodu operace a po operaci hned, jak se na to bude cítit. Po operaci může kojení pokračovat.
- Bezprostředně po porodu klesá hladina hormonů, včetně estrogenu, které mohou ovlivňovat rakovinu prsu závislou na estrogenu, na velmi nízkou hodnotu. Proto není na místě paušálně doporučit nekojit nebo ukončit kojení.
- V případě, že ženě sdělí diagnózu rakoviny během těhotenství, může v závěru těhotenství od 36. týdne začít odstříkávat mateřské mléko, které je dítěti možné podávat po jeho narození.
- Po překonání rakoviny, i rakoviny prsu, pokud nešlo o oboustrannou mastektomii, je možná relaktace a obnovení kojení nebo kojení dalšího dítěte. Kojení po překonání rakoviny je nejen možné, ale i bezpečné.
- V případě ukončení kojení nebo tvorby mléka je možné využít odborný materiál, aby byl tento proces co nejšetrnější. Zastavení tvorby mléka nemusí zahrnovat použití léků. Lepších výsledků je možné dosáhnout i jinými způsoby.
Evino vyprávění
Jmenuji se Eva, je mi 37 let a rakovinou prsu jsem onemocněla ve 33 letech, když jsem byla těhotná se svým čtvrtým dítětem. Předtím jsem porodila tři děti, které jsem všechny kojila přibližně do jednoho roku.
Stejně jako mnoho dalších žen jsem měla v hlavě zakořeněnou představu, že těhotenství a kojení jsou prevencí rakoviny prsu. Právě proto mě v životě ani nenapadlo, že bulka, kterou jsem si nahmatala, by mohla znamenat onkologické onemocnění.
V době, kdy mi byla stanovena diagnóza, jsem byla v osmém měsíci těhotenství. Byl to obrovský šok a měla jsem veliký strach.
Najednou jsem stála před velmi těžkými rozhodnutími – zda podstoupit odstranění nádoru, zahájit chemoterapii ještě v těhotenství, nebo těhotenství ukončit a začít s léčbou okamžitě. Nakonec jsem se rozhodla pro chirurgické řešení.
Vzhledem k agresivitě a rychlému růstu nádoru však nedošlo pouze k odstranění nádoru, ale k mastektomii celého prsu.
Operace, porod a začátek léčby
Ve 36. týdnu těhotenství jsem podstoupila mastektomii levého prsu. Čtyři týdny po operaci jsem porodila chlapečka.
Bezprostředně po porodu mi byly nasazeny léky na zastavení laktace, protože nebylo žádoucí hormonální kolísání, které kojení přirozeně doprovází.
Kojení tak pro mě nebylo možností a můj syn byl od začátku krmen umělým mlékem. I přes farmakologickou zástavu se laktace krátce rozběhla, ale během jednoho týdne se podařilo tvorbu mléka potlačit.
Tři týdny po porodu jsem nastoupila na cyklus chemoterapií.
Tlak nezhroutit se
Když jsem se diagnózu dozvěděla, byla jsem ve velmi křehké životní fázi. Byla jsem těhotná, ale zároveň už to bylo moje čtvrté těhotenství. Nebála jsem se samotného těhotenství ani porodu – věděla jsem, co mě čeká.
O to silnější byl ale tlak „nezhroutit se“. Neustále jsem si připomínala, že stres by mohl ublížit miminku, a zároveň tu byly tři další děti, které potřebovaly mámu „v pohodě“.
Dcera nastupovala do 1. třídy a druhý syn byl po úrazu zlomených 10 obratlů ve fázi ležáka. Ve mně se tak neustále střídal obrovský strach o sebe i o děti s intenzivní snahou být silná, statečná a emoce potlačovat. Ne proto, že bych je necítila, ale proto, že jsem měla pocit, že si to nemohu dovolit.
Návrat k tělu a k sobě
Během chemoterapií jsem začala docházet na onkojógu, kterou dělá Karma Srdcem zdarma pro onkologické pacienty. Onkojóga se pro mě stala způsobem, jak znovu navázat kontakt se svým tělem – začala jsem více vnímat jeho limity, ale i jeho sílu.
Nešlo o výkon, ale o návrat sama k sobě.
Začala jsem chodit i na terapie a hledat různé sebepoznávací a seberozvojové zážitky. Po léčbě jsem se stala součástí pacientské organizace Bellis, díky které jsem poznala mnoho inspirativních žen a kamarádek.
Účastnila jsem se mnoha aktivit a zážitků, díky kterým jsem zase začala milovat svoje tělo a přeměnila těžký rakovinový příběh na příběh svého života, který miluju a chci žít naplno až do konce.
Životospráva a léčba
Životosprávu jsem začala řešit až později. Samotná léčba mi totiž způsobovala výrazné zdravotní komplikace, především silné nechutenství.
Velmi rychle jsem zhubla všechna poporodní kila a dostala se na svou nejnižší váhu v životě. V té době nebylo cílem „jíst zdravě“, ale vůbec jíst a zvládnout další den.
BRCA2 a preventivní operace
V průběhu léčby mi byla potvrzena genetická mutace BRCA2. Přibližně rok po ukončení chemoterapie jsem proto podstoupila rozsáhlou preventivní operaci.
V lednu 2024 mi bylo odstraněno druhé prso a zároveň kompletně odstraněny ženské reprodukční orgány: vaječníky, vejcovody i děloha.
Následně jsem byla ještě zhruba 2 roky na hormonální léčbě. V současné době jsem v remisi a bez medikace.
Co nemoc změnila
Onkologická léčba změnila můj život zásadním způsobem. Donutila mě začít dávat samu sebe na první místo – něco, co jsem do té doby nikdy neuměla.
Vždy pro mě byly prioritou děti, rodina, potřeby druhých. Během léčby jsem se ale postupně učila, že abych tu mohla být pro své děti, musím být nejdřív v pořádku já sama.
Toto období bylo náročné i po osobní stránce. Během léčby jsme se s manželem začali rozcházet a po jejím ukončení jsme se dohodli na rozvodu. V současné době procházíme náročným rozvodovým řízením. Absence partnerské opory v takto těžkém období pro mě byla a stále je velmi náročná.
Víra, naděje a obyčejná pomoc
Velkou oporou mi během léčby byla vnitřní síla a naděje, kterou jsem v sobě vždy nějak cítila. Právě v tomto období jsem také uvěřila v Boha.
Nebyla to náhlá změna, spíš vyústění cesty, po které jsem už delší dobu kráčela. V době chemoterapií jsem začala pravidelně chodit do kostela, postupně jsem se zapojila do života sboru a dnes tam mám i zaměstnanecký poměr.
Součástí mé práce je klub pro maminky s malými dětmi, otevřený i ženám, které nejsou věřící. Je to především podpůrný prostor pro maminky – s programem pro děti, společným časem a obědem, který pro ně vařím.
Právě obyčejné věci, jako když se maminka nemusí starat o to, co uvaří, považuji za jednu z největších forem pomoci, kterou může v rodičovství dostat.
Ne vděčnost za nemoc, ale nový pohled na život
Neřekla bych, že jsem za rakovinu zpětně vděčná. To určitě ne. Ve chvíli, kdy jsem se ale dozvěděla, že jsem nositelkou mutace BRCA2 a že pravděpodobnost rakoviny prsu u mě byla velmi vysoká, snažila jsem se sama sobě vysvětlit, že diagnóza by mě pravděpodobně potkala dříve nebo později.
Onemocnět v těhotenství bylo v něčem jiné právě proto, že to bylo spojeno s něčím pozitivním – s narozením dítěte.
Ano, přišla jsem o prso a pak i o druhé, o vlasy, o kus ženství, o pocit jistoty a kontroly nad vlastním tělem. Zároveň se ale narodilo dítě, které jsem si přála, a které mi dávalo obrovskou sílu a motivaci bojovat a vydržet.
Co bych řekla sama sobě na začátku
Svému já na začátku cesty bych asi ani tak neradila, spíš bych ho chtěla uklidnit. Řekla bych mu, že to všechno zvládne a že z téhle zkušenosti vyjde silnější.
Ale že ta síla nebude spočívat ve schopnosti vydržet a být statečná. Skutečná síla je v tom dovolit si být zranitelná a křehká, připustit si strach, smutek i oplakat ztráty.
Některé věci budou bolet i zpětně a některé ztráty budou navždycky mrzet. Ale zároveň bych na tom začátku sama sobě chtěla říct, že i přes všechno to těžké to do života přinese mnohem víc, než kolik to vezme.