Anna: Kojení po rakovině prsu
Annin příběh je příběhem bolesti, obrovské vnitřní síly, rodinné podpory a naděje. U prvního syna musela kvůli chemoterapii kojení náhle ukončit. Později si ale splnila svůj velký sen – po onkologické léčbě znovu otěhotněla a další dítě kojila i s jedním prsem.
Kojení, léčba a naděje
V příběhu Anny rezonuje kojení z mnoha stran. U prvního syna řešila velmi bolestivé ukončení kojení z důvodu chemoterapie.
Pro podobné situace je ženám k dispozici laktační poradenství, které může pomoci nejen s praktickým zastavením tvorby mléka, ale i s psychicky náročnou stránkou celého procesu.
Annin příběh ale zároveň ukazuje i něco velmi nadějného: že po ukončení onkologické léčby může žena kojit další dítě a mít dostatečnou tvorbu mléka i tehdy, když má pouze jeden prs.
Rakovina v rodině
Slovo rakovina se v mém životě vyskytovalo téměř odjakživa.
Když mi bylo sedm let, moje maminka zemřela na rakovinu prsu. Její maminka, moje babička, zemřela na stejnou nemoc, když bylo mé mamince pouhých pět let.
Podvědomě jsem nejspíš tušila, že by mě to také mohlo jednou potkat. Jen jsem si myslela, že to bude později.
První příznaky
V srpnu 2018, v mých čerstvých jednatřiceti letech, jsem si užívala druhou oslavu narozenin svého kojeného syna.
Tehdy jsem si uvědomila, že mě už nějakou dobu pobolívá prso. O několik dní později jsem si všimla zvětšené a tvrdé uzliny v pravém podpaží.
Raději jsem si prohmatala prso a v místě, které bylo bolestivé, jsem našla bulku.
Obvodní lékařka mě hned poslala na ultrazvuk do mamocentra a popohnala termín, aby vyšetření proběhlo co nejdříve.
Diagnóza, která změnila všechno
Při vyšetření mi lékařka oznámila, že v prsu i v podpaží opravdu něco je a že raději udělá biopsii. Zároveň ale říkala, že to bude na 99 % nezhoubné.
Začala jsem se smiřovat s představou, že pokud by se pravé prso muselo operovat, budu případně kojit jen z levého.
Bohužel jsem se mýlila. Biopsie ukázala, že se jedná o zhoubný triple negativní nádor, tedy hormonálně nepodmíněný, který metastazoval do uzliny v podpaží.
Najednou bylo všechno rychlé. Naivně jsem si nejdřív myslela, že se nádor jen odoperuje, bude dobře a budu moct dál kojit z levého prsu.
Nádor rostl velmi rychle, což jsem sama cítila. U tohoto agresivního typu nádoru byla potřeba neoadjuvantní léčba, která byla pro úspěšné vyléčení zásadní.
Čekalo mě kolečko vyšetření, plán šestnácti chemoterapií, zrychlené genetické vyšetření kvůli BRCA mutaci, operace a případně i ozařování.
Nejtěžší bylo přestat kojit
Byl to obrovský šok. Po chodbě v nemocnici mi běhal šťastný dvouletý syn, kterého jsem slyšela, a já jsem si vyslechla všechno tohle.
Paradoxně nejhorší pro mě bylo, že jsem musela přestat kojit.
Odstavení bylo opravdu náročné. Nebylo z vůle mého syna ani z vůle mé. Tolik jsem toužila kojit do samoodstavu, klidně ještě několik dalších let.
Přes den jsme to díky nošení ještě nějak zvládali, ale noci byly příšerné. Syn hodně plakal, byl agresivní a plakali jsme i my s manželem.
Trvalo to několik dní, potom se situace začala zlepšovat. Ale tehdy jsem sama sobě něco slíbila.
Chemoterapie
V této pro syna složité situaci jsem začala podstupovat chemoterapie.
Začalo to čtyřmi antracykliny po třech týdnech. Po každé dávce jsem na pět dní úplně odpadla a bylo mi extrémně zle.
Tři dny jsem nebyla schopná ani vstát. Na toaletu jsem chodila po čtyřech. Musela jsem být v šeru nebo ve tmě, protože světlo mi dělalo špatně.
Když se léčba trochu změnila
Naštěstí je to trochu jako s porodem. Člověk to nejhorší časem zapomene.
Při paklitaxelech s carboplatinou, kterých mě čekalo dvanáct, jsem se cítila mnohem lépe. Dokázala jsem normálně fungovat, jen jsem byla unavená.
Tím si u mě chemoterapie svoji reputaci trochu zlepšila.
Během chemoterapií přišly výsledky genetiky a nikoho asi nepřekvapilo, že jsem BRCA1 pozitivní. To mělo zásadní vliv hlavně na plánovaný operační zákrok.
Vedlejší účinky a konec chemoterapie
Zároveň se začaly výrazně projevovat vedlejší účinky léčby. Měla jsem neuropatii v rukou i nohou.
Bílé krvinky se mi neobnovovaly ani po speciálních injekcích na podporu jejich růstu.
Onkoložka proto rozhodla, že poslední chemoterapie už nedostanu.
Zároveň jsme věděli, že nádor i metastáze se výrazně zmenšily. Skončila jsem tedy po třinácté chemoterapii a začala diskuze o operaci.
Operace
Vzhledem k BRCA1 mutaci mi lékaři doporučovali odstranění obou prsů.
Protože jsem ale plánovala další těhotenství a kojení, domluvily jsme se s paní doktorkou na radikální mastektomii.
Bylo mi odstraněno celé pravé prso a více než čtyřicet uzlin v pravém podpaží a ruce.
Pro radikálnější operaci, tedy odebrání většího množství uzlin, jsem se rozhodla hlavně já. Doufala jsem, že díky tomu nebudu muset podstoupit ozařování.
Léčba zabrala
Nakonec se potvrdilo, že ozařování potřeba nebylo.
V nádoru ani v uzlinách nebyla při histologii nalezena žádná rakovinná buňka. Všechno bylo čisté.
Rodina jako zásadní opora
Co musím zmínit a co bylo podle mě zásadní pro mé uzdravení, byla obrovská podpora rodiny.
Můj manžel je největší frajer, že to se mnou zvládl, ačkoli se musel dívat, jak se trápím a měním.
Když jsem přišla o vlasy, oholil si je také. Kila, která mi kvůli umělému přechodu rychle přibývala, nikdy nekomentoval.
Staral se o syna a pokračoval ve stavbě našeho vysněného domu.
Velkou výhodou bylo i společné bydlení s tchyní a tchánem. Tchyně šla do předčasného důchodu, aby se mohla starat o syna ve dnech, kdy mi bylo nejhůř.
Psychicky mi velmi pomáhalo vědomí, že je o syna dobře postaráno a že zůstává v prostředí, které zná.
Podpora přicházela také od mého otce, širší rodiny a kamarádů, se kterými jsem všechno sdílela.
Uzdravovat nejen tělo, ale i duši
Další zásadní věcí bylo, že jsem rakovinu přijala jako svou součást.
Vznikla ve mně a musela mít nějaký důvod. Proto jsem si neuzdravovala jen tělo, ale také duši.
Spoustu věcí jsem změnila ve svém myšlení, postoji i v tom, jak se dívám sama na sebe. A dodnes na tom pracuji dál.
Co mě překvapilo po léčbě
Na některé věci mě lékaři nepřipravili. Hlavně na otoky ruky a lymfedém.
Bylo mi řečeno, že ruka může natékat. Ale nikdo mi neřekl, jak moc a jak velký problém to může být.
Diagnóza byla šok, ale odstavení pro mě bylo snad ještě horší. Informaci o nemoci jsem celkem rychle zpracovala a zaměřila se na uzdravení.
Životospráva během léčby
Před nemocí jsem žila velmi zdravým životním stylem.
Během léčby to ale vůbec nešlo. Tělo si říkalo o úplně jiná jídla, než na jaká jsem byla zvyklá.
Jedla jsem i věci, které jsem dřív moc nejedla, třeba řízek nebo smažený sýr.
Život po léčbě
Dnes je duben 2026 a za pár dní to bude sedm let od operace a ukončení léčby.
Život po léčbě samozřejmě není úplně snadný. Trvalé následky a důsledky léčby jsou v mém životě pořád.
Lymfedém, únava, nárůst váhy. A v listopadu 2024 jsem kvůli mutaci podstoupila další operaci – odstranění vaječníků a dělohy.
Takže si od svých sedmatřiceti let užívám krásy menopauzy.
Slib, který jsem dodržela
Navíc jsem dodržela svůj slib.
V prosinci 2020 se nám narodila dcera, kterou stále kojím.
Můj sen o kojení až do samoodstavení se splnil.
Až jednou kojení skončí, čeká mě odstranění druhého prsu.
Co nemoc změnila
Nemoc změnila můj život zásadně.
Mám méně orgánů a vím, že mě ještě čekají další věci. Ale jsou i pozitivní změny.
Mnohem lépe jsem poznala sama sebe. Zjistila jsem, že mám obrovské odhodlání. A začala jsem se mít ráda.
Pomoc dalším ženám
Téma rakoviny z mého života nezmizelo.
Dnes se jako koordinátorka projektu Bellis, který pomáhá ženám s rakovinou prsu, věnuji podpoře a pomoci ženám s touto diagnózou.
Sdílím vlastní zkušenost, provázím ženy, které se ocitly na podobné cestě, a vím, jak moc může pomoci, když člověk cítí, že na to není sám.
Co bych předala dál
Kdybych měla ženám předat jednu věc, bylo by to, aby uzdravovaly nejen tělo, ale i duši.
Aby nešly samy proti sobě. Aby neposlouchaly všechny rady lidí, kteří nemají jejich zkušenost, i když jsou ty rady dobře míněné.
A hlavně, aby věřily sobě.