Maruška Sklenářová: O dobrovolnictví, naději a schopnosti zastavit se
O tichu, vděčnosti, lidech, které potkáváme, a o tom, proč někdy stačí na chvíli zpomalit, vystoupit ze své vlastní bubliny a skutečně vnímat svět kolem sebe.
Půlhodina ticha na Pálavě
Moc jsem si nebyla jistá, jak dnešní povídání z mojí strany začít. Včera jsem se vrátila ze čtyřdenní duchovní obnovy, kde jsem se na to usilovně snažila přijít.
Pak jsem si ale řekla: proč nemluvit zrovna o zážitcích z duchovní obnovy?
Jeli jsme na Pálavu a bydleli jsme v Mikulově. Hned první den jsme si dali výšlap na Svatý kopeček ke kapličce sv. Šebastiána.
Dostali jsme zadání půl hodiny jít v tichu a rozjímat nad biblickým textem.
Když člověk opravdu začne vnímat
Když jsme každý dostali kraťoučký text, říkala jsem si, že to moc nepřinese. Že jednoduše půjdu půl hodinku v tichu a pak si zase budu moct povídat.
Každopádně když naše půlhodinka začala a já text dočetla, rozhodla jsem se, že se ten čas pokusím co nejlépe využít.
Sundala jsem si boty a šla bosa.
Pod nohama jsem cítila chladnou navlhlou půdu, vítr mi rozcuchával vlasy, slyšela jsem ptáky a cvrčky…
Byla jsem vděčná, že mohu být tam, kde jsem, a s lidmi, se kterými jsem byla.
Byla jsem vděčná, že mám sílu vyjít na kopec, že jsem obklopená přírodou a že se mohu zklidnit a poslouchat jen její hlas.
Naučit se zastavit
Tímhle krátkým příběhem jsem chtěla zdůraznit důležitost rozjímání, meditace, přírody, ticha a samoty.
Přijde mi, že v dnešní hektické době se hodně z nás pořád někam žene.
Pořád se snažíme nějak stimulovat a upřednostňujeme dopamin ze scrollování na Instagramu před dopaminem třeba právě z výšlapu na kopec.
A já toho nejsem výjimkou. Mám sklony k tomu vnímat život jako mnoho povinností a občas sklouzávám k tomu, že žiju jen od jednoho úkolu k druhému.
Přála bych si, abychom se skutečně naučili zastavit, zklidnit se, vnímat přírodu a vnímat sami sebe.
Neutíkat sami před sebou, umět strávit čas o samotě a skutečně si naslouchat.
Moje první zkušenosti s dobrovolnictvím
Jednou z mých prvních dobrovolnických činností bylo vybírání peněz pro Bílou pastelku, veřejnou celorepublikovou sbírku na podporu služeb pro těžce zrakově postižené.
Bylo mi asi patnáct a mojí motivací tehdy bylo hlavně to, že jsem nemusela do školy a místo toho jsem jeden den mohla prodávat pastelky.
Před rokem nás pak přítel přihlásil na jednorázové dobrovolnictví u Díky, že můžem při připomínkových událostech 17. listopadu.
V tomhle případě už bylo motivací čistě to, že jsem věděla, že dělám něco smysluplného.
Od Motola ke Kavárně Života
Potom jsem začala s dobrovolnictvím ve FN Motol. Na tuhle příležitost mě upozornila spolužačka.
Líbilo se mi, jak vyprávěla, že jednou týdně chodí za dětmi z Motola hrát karty.
Taky v tom hrálo roli, že moje škola po nás studentech chtěla za rok splnit dvacet hodin libovolného dobrovolnictví.
Na jednu stranu mi přijde zvláštní takhle povinně dobrovolničit. Na druhou stranu mi přijde skvělé, že díky tomu jsme v ročníku všichni získali zkušenost.
Několik mých spolužáků to chytlo natolik, že v tom pokračují dál a splnili daleko víc než dvacet hodin.
V Motole mě nejvíc bavilo chodit za miminky a číst jim. Jednou jsem také šla na dětské oddělení vyrábět trička. To bylo parádní.
Teď chodím dobrovolničit hlavně do VFN do Kavárny Života.
Čas, který dává smysl
V Kavárně Života mě momentálně nejvíc motivuje zpětná vazba v podobě vděčnosti pacientů a personálu.
Taky mě motivuje, že vnímám, že svůj čas trávím smysluplně.
Nemám bohužel problém sklouznout k tomu, že se budu kdovíjak dlouho dívat na nějaký seriál, proto jsem šťastná, že svůj volný čas můžu využít smysluplně.
Lidé, které bych jinak možná nikdy nepotkala
Co se týče očekávání, nečekala jsem, že potkám tolik inspirativních lidí v řadách dobrovolníků.
Například jsem potkala dobrovolnici, která mi byla na první pohled sympatická. Krásně, originálně a hlavně barevně se oblékala, hodně toho procestovala.
Už tak mi přišla skvělá a já se pak dozvěděla, že pracovala ve výzkumu léčiv.
Mezi dobrovolníky jsem potkala spoustu různorodých a vždy báječných lidí.
Proč právě onkologičtí pacienti?
Když jsem začínala s dobrovolnictvím v Motole, zeptal se mě koordinátor dobrovolníků, jestli jsou nějaká oddělení, na která chodit nechci.
A já tehdy řekla: onkologie.
Teď už to tak nevnímám, ale tehdy pro mě byla rakovina tabuizovaná.
Byl to prostě velký strach, o kterém se raději ani nemá přemýšlet.
Kavárna přímo v čekárně
Po nějakém půlroce jsem si hledala další dobrovolnictví a na stránkách dobrovolik.cz jsem uviděla inzerát Kavárny Života.
Moc mě oslovil ten koncept.
Mít kavárnu přímo v čekárně jsem si nikdy předtím nedokázala představit.
Navíc kávu zbožňuju a delší dobu mě lákala práce v kavárně.
Když jsem byla na pohovoru přímo v čekárně a kavárně a pak i na první směně, viděla jsem, že pacienti v čekárně jsou úplně normální lidé.
Je opodstatněné bát se onemocnění, jako je rakovina. Ale bát se onkologických pacientů je podle mě nesmysl.
Každý člověk má svůj vlastní příběh
Ano, někteří lidé jsou v čekárně skleslí, unavení nebo podráždění.
Ale v které nemocnici, v které čekárně to tak není?
Kolikrát jsem narazila na šprýmaře, dobrodruhy, sportovce, hodné babičky a dědečky, cestovatele nebo cizince, se kterými si strašně ráda povídám, protože zbožňuju angličtinu.
A kolikrát mi pacienti řekli, že jsem jim zachránila den nebo že ta naše káva je luxus.
A nejsou to jen pacienti. S několika sestřičkami se už známe. Dokonce mě poznají podle klepání. Jen ho slyší a už se smějí.
Proč onkologičtí pacienti dnes?
Proč ze začátku onkologičtí pacienti?
Protože se mi moc líbil projekt Pavla Novotného. Byla to vlastně náhoda.
A proč onkologičtí pacienti teď?
Protože jsou to normální lidé, zároveň neuvěřitelně různorodí a se spoustou příběhů.
Protože mají kolem sebe zlatý a obětavý personál.
Protože jsou šíleně vděční.
A protože právě díky tomu je radost za nimi chodit.
Jedna z největších výzev: hranice
Velkou výzvou v dobrovolnictví jsou podle mě hranice.
Mám kamaráda, který dělal vedoucího na táboře. Ve svém týmu měl okolo patnácti dětí a jedna slečna s ním začala řešit velmi závažné psychické problémy.
Úplně se na něj upnula.
Můj kamarád je srdečný a citlivý a všem by si přál pomoct. Jenomže v tomhle případě už toho bylo moc.
Celá situace dospěla do bodu, kdy byl v podstatě jenom s ní, nemohl se tolik věnovat ostatním dětem a hlavně už to sám přestal zvládat.
Dobrovolník není terapeut, není psycholog ani rodinný příslušník. A žádnou z těchto rolí by neměl suplovat.
Člověk by si měl umět nastavit hranice.
Co pro mě znamená naděje
Naděje je pro mě stav mysli, pocit jistoty dobré budoucnosti.
Naději cítím, když mě láskyplně obejme přítel, když vidím naši sousedku, jak venčí svoje tři pejsky z útulku, nebo když vidím rodiče, jak jdou za ruku se svými dětmi.
Naděje je pro mě určitým způsobem jistota.
Věřím, že dokud je na světě dobro, pořád je i naděje.
Vzhledem k mojí víře pro mě naděje není jen optimismus. Je to ctnost a dar.
To ale neznamená, že když se děje něco vážného, je pro mě snadné si ji vždy uvědomovat.
Inspirace přichází často úplně náhodně
Většinou mě inspirace osloví hodně náhodně.
Například letáčky na onkojógu, které máme v čekárně, mě inspirovaly zajímat se o možnosti duchovní podpory u onkologických pacientů.
Teď to řeším s jedním panem knězem a doufám, že z toho něco bude.
Nedávno jsem také jela metrem a zrovna mi do sluchátek začala hrát opera Carmen.
A mě napadlo uspořádat v kavárně soutěž o lístky do divadla.
Jinak mě inspirují hlavně moji kolegové dobrovolníci, nejvíc asi studenti, protože sama teď řeším, co a jak dál.
Co mi dobrovolnictví změnilo
Pozoruju na sobě, že jsem mnohem vděčnější.
Nemyslím si sice, že je to jen dobrovolnictvím, ale určitě v tom sehrálo svou roli.
Zároveň si připadám víc takzvaně nohama na zemi.
Díky dobrovolnictví jsem se potkala s hodně lidmi – dobrovolníky, pacienty, lékaři a sestrami.
Díky tomu vystupuju ze svojí sociální i věkové bubliny, do jisté míry i ze svojí komfortní zóny.
Co pro mě znamená nadhled
To, co pro mě představuje nadhled, jsem trochu nakousla už v úvodním příběhu.
Je pro mě důležité vnímat přírodu, vnímat samu sebe a vážit si maličkostí i „samozřejmostí“.
Nadhled je podle mě schopnost povznést se nad vlastní problémy.
Takový holistický přístup – místo izolovaného zkoumání jednotlivých problémů se snažit pochopit jejich kontext a vzájemné vztahy.
Mám pocit, že se často soustředíme na věci, které nemáme, místo abychom byli vděční za ty, které máme.
Když se svět kolem nás nezmění, ale náš pohled ano
Nedávno se mi jedna malá holka svěřila s tím, jak hrozně se cítí, co všechno zažívá a že přemýšlela o tom, že už nechce žít.
V ten moment mi bylo, jako by mi mělo puknout srdce.
Tak milé dítě, které má všechno daleko před sebou, bylo životními zkušenostmi dohnáno k tak zoufalým myšlenkám.
Ve chvíli, kdy se mi svěřila, jsme seděli pod velkým stromem před rybníkem.
Byl teplý letní večer, foukal osvěžující vítr, vážky se honily nad hladinou a jasně svítil měsíc.
Byl to šílený kontrast k těm nešťastným slovům.
Já jsem si ten krásný večer uvědomovala. Jí to ale bohužel nešlo.
Snažím se to vnímat jako cennou zkušenost do budoucna.
Zastavit se. Vnímat. Být vděčný.
Možná právě v tom pro mě spočívá nadhled.
Neznamená ignorovat těžké věci, které se dějí. Znamená neztratit kvůli nim schopnost vidět i to dobré, co kolem nás pořád zůstává.
V přírodě. V lidech. V obyčejném rozhovoru. V pomoci druhému člověku. V tichu. A někdy třeba jen v jednom dobrém šálku kávy.
Dokud je na světě dobro, pořád je i naděje.