Marcela: Rakovina prsu během kojení
Marcelin příběh je hluboce emotivním vyprávěním o mateřství, kojení, ztrátě, návratu nemoci i obrovské síle rodiny, víry a vnitřního nastavení. Ukazuje, jak náročné je pro kojící matku čelit diagnóze rakoviny prsu, a zároveň přináší naději, že i přes opakované léčby, chemoterapie a operace může člověk znovu najít klid, smysl a radost ze života.
- Rakovinové buňky se mateřským mlékem nepřenášejí na dítě.
- Před mastektomií není nutné okamžitě ukončit kojení.
- Pokud se operace týká pouze jednoho prsu, z druhého prsu lze po operaci pokračovat v kojení.
- Po ukončení onkologické léčby je možné zvážit relaktaci a návrat ke kojení.
První bulka
Můj příběh začal v roce 2019, když jsem si na podzim nahmatala bulku v prsu.
Nepanikařila jsem. Kojila jsem tehdy naše čtvrté dítě v tandemu společně se starším sourozencem a občas se mi stávalo, že jsem měla zablokované mlékovody.
Přesto jsem šla na sonografické vyšetření. Lékař doporučil biopsii, ale domluvili jsme se, že ještě počkáme dva měsíce, jestli se nález nezmění.
Po dvou měsících byl nález stejný. Ani větší, ani menší. A tak byla v lednu 2020 naplánována biopsie.
Potvrzení diagnózy
Následovala magnetická rezonance a další vyšetření v Onkologickém ústavu svaté Alžběty v Bratislavě.
Moje vzdělání mi umožňovalo rozumět odborným rozhovorům lékařů, takže jsem velmi dobře věděla, o čem mluví.
Postupně se potvrdilo moje tušení, že mě čeká mastektomie, protože jsem měla více ložisek na různých místech v prsu.
Operaci jsem podstoupila v březnu 2020.
Nejtěžší bylo zastavit kojení
Protože jsem stále kojila naše nejmladší dítě i jeho staršího sourozence v tandemu, asi nejtěžší bylo odepírat mu prs ještě před operací a zastavit laktaci.
Dnes už vím, že jsem tím pravděpodobně vůbec nemusela procházet.
Operace proběhla bez komplikací a dodnes si pamatuji okamžik, kdy za mnou přišel operatér a oznámil mi, že lymfatické uzliny byly čisté.
Pamatuji si, jak jsem na něj vyhrkla: „Pane doktore, mě nezajímá nic jiného než uzliny.“
Moment, na který nikdy nezapomene
Druhý velmi emotivní moment přišel po návratu domů.
Syn se chtěl přisát a zjistil, že jeho prs, protože si je v tandemu s bratrem rozdělili, už není.
To byl pro mě asi úplně nejtěžší okamžik. Vidět dvouleté dítě plakat a nechápat, co se stalo.
Sama jsem ztrátu prsu paradoxně nesla mnohem lépe. Říkala jsem si, že je to „jen prs“ a že nejsem méněcenná žena, když ho nemám.
Podpora manžela
Mám úžasného manžela, který mě podporoval od první chvíle a podporuje mě dodnes.
Dokonce chtěl hned vidět jizvu po operaci, i když jsem věděla, že je to člověk, který omdlévá i při pohledu na kapku krve.
Upozorňovala jsem ho, jestli to opravdu chce vidět. Bez váhání souhlasil.
Dodnes se tomu smějeme, kolik odvahy ho to stálo.
Čekání na výsledky
Potom přišlo období čekání na histologii.
Asi každý člověk při slově rakovina zažije obrovský strach, úzkost a nejistotu.
I já jsem to prožívala. Hlavně po biopsii, kdy člověk pořád doufá, že výsledky jsou omyl.
Nakonec jsem si ale svoje myšlenky srovnala a na operaci jsem podle spolupacientek nastupovala klidná, pokorná a smířená.
Nová etapa života
Výsledky histologie dopadly dobře. Šlo o první stádium rakoviny.
Stala jsem se pacientkou onkologie a začala hormonální léčbu.
Lékař mi navrhoval umělé zastavení menstruace a předčasnou menopauzu, ale po vzájemné domluvě jsme zvolili jinou cestu.
Následovala pravidelná kontrolní vyšetření, sonografie, gynekologie, rentgeny plic i kontroly břišních orgánů.
Hormonální léčba ovlivňovala moje nálady a celá rodina si musela zvykat na „novou mě“.
Rodina, šťávy a nový život
Rodina mě podporovala neuvěřitelným způsobem.
Kamarádka mi půjčila odšťavňovač a manžel mě později překvapil vlastním, abych si mohla připravovat šťávy z červené řepy a zeleniny.
Od té doby jsem si šťávy zamilovala a oblíbily si je i naše děti.
Časem jsem si našla novou práci a život plynul dál.
Návrat nemoci
V červenci 2024 se všechno změnilo znovu.
Nahmatala jsem si bulku v oblasti lymfatické uzliny na operované straně.
Byl čas dovolených. Můj onkolog, mamolog i radiolog byli pryč.
V hlavě se mi okamžitě rozblikala výstražná kontrolka a můj klidný život v remisi se rozpadl.
Recidiva
Vyšetření ukázala podezřelou lymfatickou uzlinu nejasného původu.
Další magnetická rezonance i biopsie bohužel potvrdily recidivu onemocnění.
Můj operatér mi už při biopsii řekl, že to nevidí pozitivně.
Čekala mě další operace, změna léčby, chemoterapie, hormonální léčba i radioterapie.
Nejtěžší chvíle
Asi každý onkologický pacient potvrdí, že nejhorší jsou chvíle čekání na výsledky CT.
Člověk sedí v nejistotě a bojí se, co bude dál.
Když mi zazvonil telefon z onkologie, třásly se mi ruce.
A když jsem slyšela, že výsledky jsou v pořádku a nemoc se nikam nerozšířila, rozplakala jsem se úlevou.
Ztráta vlasů
První chemoterapii jsem dostala týden před Vánoci.
Ani ve snu mě nenapadlo, že už po Novém roce přijdu během tří dnů o všechny vlasy.
Manžel se snažil situaci odlehčovat humorem a říkal, že on by už byl dávno dobrovolně holohlavý.
Přesto to pro mě bylo nesmírně citlivé období.
Moji chlapi mě podporovali neuvěřitelně. Pomáhali mi vybírat šátky i paruku.
Pro moje dospívající dcery to bylo těžší. Dlouho nedokázaly vidět mě bez pokrývky hlavy.
Humor i během léčby
I během těžkých chvil jsme si dokázali dělat legraci.
Pamatuji si, jak jsem vtipkovala na EKG, že všechny chlupy na těle vypadnou, ale ty na nohách drží jako přilepené a člověk stejně musí sahat po žiletce.
Humor nám pomáhal přežít chvíle, které byly jinak nesmírně těžké.
Půl roku léčby
Léčba trvala půl roku.
Díky vlastnímu vnitřnímu nastavení, rodině a lidem kolem sebe jsem ji zvládala relativně dobře.
Byly dny, kdy člověk nevěděl, jestli chce jíst, pít, nebo co vlastně jeho tělo zvládne.
Ale doma si nikdo nepřipouštěl prohru.
Návrat do života
Dnes mám za sebou chemoterapii, radioterapii i další léčbu.
Chodím na pravidelné kontroly, výsledky CT jsou v pořádku a vrátila jsem se zpět do práce.
A mám nové vlasy, které se každé ráno snažím zkrotit, protože po probuzení vypadám, jako když do štětky uhodí blesk.
Co mi nemoc dala
Uvědomila jsem si, že všechno se děje z nějakého důvodu.
Potřebovala jsem stopku. Zastavit se. Zpomalit. Přehodnotit priority.
Dnes už nemám potřebu rozdávat se za cenu vlastního vyčerpání.
Když potřebuji odpočívat, odpočívám bez pocitu viny.
Víra
Všechno jsem odevzdala Bohu.
Věřím, že každý člověk nese nějaký kříž a že pokud ho přijmeme s pokorou, jde se nám životem lehčeji.
Moje kamarádky mi často říkaly: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“
A já dnes opravdu věřím, že i během léčby mi Bůh mnohokrát ukázal, že se o nás stará.
Naděje
O Vánocích 2025, po první chemoterapii, jsem si řekla, že jsem zdravá a vyléčená.
A že tak to i zůstane.
Přesně to přeji každému člověku, který právě prochází podobným bojem.